Co bych udělala jinak, kdybych chtěla začít fotit?

Často si říkám, co bych poradila té Hance před 15 lety, která toužila fotit svět kolem sebe, ale vůbec si nevěřila. A myslela si, že není dost dobrá, aby fotila profesionálně a když tedy nemůže fotit profesionálně, tak si nezaslouží ani profesionální vybavení.

A všechny foťáky, které měla, moc dobře nefotily. A ona si tedy cvakala jen tak pro sebe, sdílela své velice nekvalitní digitální výtvory s kamarády na facebooku (který se tehdy rozjížděl) a čekala, že asi potká někoho, kdo si všimne jejího talentu a pořádně ji konečně vysvětlí, jak nastavit manuální režim a naučí ji fotit tak, aby ji chtěl někdo za fotky platit.

Moje nejstarší digitální fotka z roku 2004, co jsem našla. Myslím, že ze Slovenska. Zbytek už je někde v propadlišti cédéček.

Zní to hrozně, když si to čtu, ale vlastně jsem byla v té době dost pasivní. A hlavně jsem nevěděla, co pořádně chci. Studovala jsem vysokou školu, myslela jsem si, že budu pracovat v mezinárodní organizaci nebo jako novinářka. Kdybych se tehdy rozhodla, že budu fotografka, tak bych jí mohla být docela rychle. Našetřila bych si na pořádný foťák a objektiv, zadupala bych představu, že se manuální režim nikdy nenaučím, našla bych si efektivní lekce focení a lektory, co by mě popostrčili. Snažila bych se porozumět světlu a jeho zákonitostem. A fotila si pro sebe tak dlouho, až bych měla pocit, že vím, co dělám. Fotky bych sdílela na Flickru s jinými fotografy a nebála bych se zpětné vazby, protože bych věděla, že je to způsob, jak se posunout dál.

Jak říkal Baťa: „Co chceš, můžeš.“

Jenže tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych se opravdu focením mohla živit. A dost jsem se plácala i v tom, co bych fotit chtěla a měla jsem dlouhá období, kdy jsem nefotila vůbec nebo jsem se vůbec nesnažila vědomě zlepšovat. A tak šel čas a já jsem byla celé roky zaseklá na jednom místě, s touhou po velké kreativitě, ale malou odvahou, sebedůvěrou a velkou pasivitou.

Talent je sice super věc, ale není to záruka úspěchu. Člověk má možná spousta skrytých talentů, které ale nikdy v životě nerozvine. A lidé bez zjevného talentu, ale s velkým odhodláním, se často dopracují tam, kam ti talentovaní (ale nemotivovaní) jen vzhlížejí. Čekat na správnou příležitost je sice pohodlná strategie, ale velmi nespolehlivá. Příležitostem musí jít člověk naproti.

A pokud vás blokuje v seberozvoji představa, že fotografem je jen ten, co si nechává za fotky platit, oprostěte se od toho. Být fotografem může být jen malá část vašeho já. Dopřejte si tu svobodu hledání sebe, vlastního stylu, zlepšujte se, inspirujte se. Své fotky sdílejte a diskutujte o nich. Dělejte práci, která vás baví a mějte focení jako intenzivního koníčka. Jakmile si budete jistá, že focení je to, co chcete v životě dělat na sto procent, jděte do toho na sto procent. Uvidíte, že vaše pokroky budou opravdu rychlé. A pak, když nastane doba, že budete vědět, co chcete ve focení dokázat, naleznete svůj smysl a svou fotografickou cestu, pak si můžete s klidem říct o zasloužené peníze, protože budete tam, kde být chcete.