Jakou zpětnou vazbu ocení fotograf?

Děkujeme za hezké fotky.

Už jste taky dostali od svých klientů takovou odpověď? Na galerii, která vám přišla naprosto boží? Jenom napsali, že ty dechberoucí, autentické, úžasné, dojemné atd. fotky jsou hezké?

Upřímně, tuhle odpověď v různých formách já dostávám od poloviny klientů. Ve svých fotografických začátcích jsem to brala trochu tragicky. Takže, fotky se jim nelíbí, jen to nechtějí říct naplno, tak napíšou, že jsou hezké. Pak jsem ale zjistila, že tihle klienti si zamluví focení se mnou i další rok. A další. A další. A vždycky si vyberou pár fotek navíc, slušně poděkují za hezké fotky a někdy dodají, že se těší na příště.

Žádné věty o tom, jak je prohlížení fotek dojalo, jak jsem úžasně zachytila atmosféru, jak jsou fotky přesně takové, jaké si představovali. Prostě děkují za hezké fotky.

A pak jsem se nad tím trochu zamyslela a uvědomila jsem si, jak jsou lidé strašně různí ve vyjadřování emocí. Možná i v naší kultuře se to příliš nedělá, o emocích se tolik nebavíme a já si osobně nemyslím, že je to špatně. Když to totiž nemáte v sobě, může vás někdo svými emocemi zahltit a spíš paralyzovat. A jsou lidé expresivní, kteří se budou smát a brečet a zlobit a radovat, jak jim to přijde pod nos. Ti vám napíšou tu nejúžasnější zpětnou vazbu přesně tak, jak to cítí. Vy snadno podlehnete dojmu, že tihle lidé přece musí zákonitě mít rádi vaše fotky více než ti, kteří napíší : Děkuji za hezké fotky.

Nejvíc jsem to pochopila, když jsem se začala vrtat sama v sobě. Kdyby mi dřív, než jsem začala fotit pro lidi, nějaký fotograf vyfotil úžasné fotky a já bych si je sama doma prohlížela, hlavou by se mi honila všechna adjektiva o tom, jak jsou skvělé. Jak vystihl přesně atmosféru, umí pracovat se světlem, s lidmi, s kompozicí, jak nás prostě zachytil takové, jací jsme. Fotky bych všem doma ukazovala, tiskla do kalendářů a byla bych z nich nadšená. A tenhle svůj pozitivní pocit bych shrnula do věty: Děkuji za moc hezké fotky.

A proč? Protože by mi to přišlo dostačující a neměla bych potřebu psát víc.

Od té doby, co fotím pro lidi, to vnímám jinak a snažím se upřímně chválit, pokud si to skutečně myslím. Vím, že taková pochvala může doslova změnit život, protože nikdy nevíte, v jakou chvíli ji ten člověk obdrží. A stačí pochválit květinářku, jak se jí tak kytice opravdu povedla, paní učitelku ve školce, jak se krásně stará o děti a vymýšlí suprové aktivity, paní kadeřnici, že mi zase udělala stejně krásný účes, jako vždycky. Chtělo to trochu cvik, ale dnes už mi to přijde jako samozřejmost.

A pochopila jsem, že lidé, kteří možná nikdy nic vlastního nevytvořili a neprodávali nebo nedarovali , jednoduše neví, jak je zpětná vazba pro nás tvůrce důležitá. Že peníze jsou fajn, ale ta nejhezčí odměna je upřímná radost z fotek a slova, která jsou pro nás motorem k další kreativitě.

Takže, co z toho vyplývá?

Nebojte se chválit a sdělovat pozitivní zpětnou vazbu i u věcí, které jsou tak trochu samozřejmé. A pokud máte pocit, že tak expresivní zpětnou vazbu nedostáváte, většinou to neznamená, že vaše výtvory jsou špatné. Jen ji prostě psal někdo, kdo všechno vyjádří ve čtyřech slovech.

Děkujeme za hezké fotky.

V tomhle případě mi zpětnou vazbu psala úžasná rodinná fotografka z Pardubic Tereza Kudrnová, která přesně ví, jak na to. A já ji za ta krásná slova moc děkuji:

„Haničko děkujeme ještě jednou, počkala jsem na všechny členy rodiny a dívali jsme se společně. Ty fotky naprosto vystihují jak to opravdu bylo ❤️🙏 Je to celé i s tím videem moc krásné. Emilka se u videa hrozně řechtala a já jsem brečela 😃🥰 To je fakt krásná vzpomínka.  Dokonce jsem spokojená i se sebou na fotkách a to jsem hodně sebekritická 😁 Emilka naprosto boží na těch fotkách jak je všude vysmátá. A malý Ivošek byl v té době zase úplně jiný než je teď.“