Co se mi dnes vybaví, když se řekne Vietnam

Do Vietnamu jsem se vždycky chtěla podívat a i když jsme neměli moře času ale jen čtrnáct dní, měla jsem pocit, že jsme viděli a zažili přesně to, co jsme chtěli a měli.

Vietnam je zemí rýžových polí.

Ať se rozprostírají v nížinách podél moře nebo v krkolomných kopcích severního Vietnamu. Všude jsou vidět lidé, jak sází po kolena v bahně rýžové stonky nebo orají s vodním buvolem malé políčko podle toho, jaká je zrovna sezóna v jejich zeměpisné šířce.

Vietnam je zemí motorek.

Jsou všude. Ale když píšu všude, tak myslím všude. Silnice ve městech jsou hemžící se mraveniště, kde zásady dopravního provozu znají jen zasvěcení místní a my turisté se snažíme připojit k davu a při přecházení se tiše modlit. A taková motorka unese všechno - šest lidí i vodního buvola.  Fantazii se meze nekladou.

Vietnam je zemí barev

Hlavně na severu, kde množství kulturních menšin tvoří mozaiku odstínů, které podle našich standardů vůbec nejdou dohromady, ale podle jejich vše krásně ladí. Říkala jsem si, proč se v chudých hornatých oblastech o miminka starají babičky. Nosí je na zádech na trh. Co dělají mezitím dcery? Starají se o dům a chystají oběd? Když pak ta babička sundala z nosítka dítě a přiložila k prsu, zase mi to došlo. Proč je pro mě důležité čas od času navštívit Asii a uvědomit si, jak se máme.

Vietnam je zemí krasových krás

Neuvěřitelné homolovité tvary vyvěrají ze země a jako obtloustlé prsty se drápou k obloze. Mezitím rýžová pole, řeky nebo moře. Pohled je to fascinující. Nejlepší je ze hřbetu lodě, ať už malé pramice, kterou místní pohání nohama v parku Ninh Binh, z kajaku, případně z paluby většího parníku, který líně proplouvá zátokou Ha Long. A pak když člověk navštíví jedny z největších jeskyní na světě, jde mu z toho prostoru hlava kolem.

Města

Navštívili jsme Hanoj a Hoi An. Každé město má jinou atmosféru, jiné pouliční dobroty, jinou architekturu. Všude to žije, všude každý něco prodává, pohazuje odpadky na ulici, do moře, ale vy máte pocit, že ten život je skutečný. Každý se snaží přežít, jak se dá, a aby přežil, musí být šikovný. Ušít oblek či kožené boty do druhého dne. A okopírovat kabát tak přesně, jak ho nosí Benedict Cumberbatch v Sherlockovi, že nám jen spadne brada. Na cestě zpět jsme se zastavili v moderním Singapuru. Svou čistotou a mrakodrapy působil velkolepě a trochu sterilně zároveň. Ale asijský smysl pro to, co my Evropané nazýváme kýč, nezklamal. Na rozloučenou s Asií jsme sledovali obrovské umělé stromy, jak se barevně rozsvěcí jak deset Křižíkových fontán do rytmu hudby z Harryho Pottera či Sedmi statečných. A pak už hurá do ledové Evropy s vědomím, že zanedlouho nám Asie zase bude chybět.