Jeden den v karanténě II

Když jsem byla malá, pořád a pořád jsem slyšela tu větu "To není možné, ty jsi tak vyrostla!". Jako malé dítě nevíte, co na to říct. Neuvědomujete si nijak zvlášť, že rostete. Tak to prostě je a vždycky bylo a moc nechápete, co na tom ti dospělí pořád vidí. Když je vám přes dvacet, už to nikdo moc nekomentuje (kromě těch, co vás deset let neviděli). A když je vám přes třicet, všichni vám říkají, že vypadáte pořád stejně, protože si myslí, že to je něco, co chceme slyšet.

Ale když má člověk vlastní děti, spadne do toho po hlavě. Říká to den co den, stále se diví, jak je to jen možné, že z toho malého miminka je človíček s vlastní hlavou a nápady. A říká to nejen tomu vlastnímu, ale všem dětem, které se kolem objeví, a spolu s dalšími maminkami vzdychá v unisonu o tom, jak všichni rostou a ten čas letí.

A nejvíc si to uvědomím, když sleduji fotky Jonáše. Loni touhle dobou, když začal první lockdown, jsem se rozhodla fotoaparátem zaznamenat jeden náš obyčejný den v karanténě. Bylo to pro mě úžasné cvičení nejen v tom naučit se pozorovat náš byt opravdu z různých úhlů, ale snažit se dát do fotografií příběh, aby celá galerie působila celistvě a opravdu popisovala reálné momentky z našeho života. I proto jsem zadala toto cvičení fotografkám v mém kurzu "U vás doma - cesta k působivým lifestylovým fotografiím". A rozhodla jsem se, že si tuhle výzvu zase zopakuji s nimi.

Když jsem pak srovnávala obě reportáže, jsou si v lecčem podobné. Ukazují, jak jsme bydleli, co nás obklopovalo a jak jsme žili. Stále jíme nebo jídlo připravujeme (nebo ho jako připravujeme). Jonáše fascinují nové věci a poznává svět všemi smysly. Ale co je na ní nejvíc zřejmé, pořád si opakuji jen tu jednu větu: "To není možné, ten Jonáš tak vyrostl!".